z jednohu blogu olomoucke vojacky...
Taky jsem po letech jen chtění našla kurz jógy, kterej by mi vyhovoval (to
znamená, že se nepředpokládala účast nabušených, štíhlých, dokonalých,
mladých, natrénovaných krasavic). Včera jsem absolvovala první lekci.
Úžasné. Konečně jsem našla něco, co mi absolutně vyhovuje. Po letech výčitek
svědomí z toho, že nejsem schopná absolvovat aerobik a podobný hopsacviky,
jako naprostej autsajdr, kterej skáče jako koza a ve chvíli, kdy si
zapamatuje půlku nějaké blbé sestavy, je cvičitelka a všichni ostatní už v
polovině sestavy druhé, nezřídka třetí, jsem zjistila, že opravdu existuje
něco, co je pro mě akorát.
Z toho, že potřebuju něco, co mi pomůže najít "vnitřní klid" si naoko dělám
srandu, ale přesně s tímhle očekáváním jsem tam šla. Taky s tím, že mě to
možná postrčí někam dál. Že mi to něco novýho dá, že mě to někam
nasměruje...
Sice nevím, jestli to tak bude, ale vím, že jsem šla domů zrelaxovaná,
spokojená, vědomá si svýho těla tak, jak nikdy. Dnes cítím, že se včera
musely probudit svaly, o kterých jsem zapomněla, že je mám. A narozdíl od
zoufalé bolesti celýho těla po prvních hodinách aerobního posilování, mě
tentokrát svaly nepříjemně nebolí. Jen o nich vím... Že tam jsou...
