Zdravím. Moc se mi líbí formulace „…ona mu za to poskytla prožitek své odezvy“ To je velmi výstižně napsáno.:-) Souhlasím, že konsenzus je velmi důležitý a připsal bych ještě jednu věc - komunikaci. Marti tu psala o rákosce. Už ale nenapsala, že to trvalo skoro rok a půl, než se jí splnilo, po čem toužila. Proč tak dlouho? Za prvé proto, že se o výprasku nikdy příliš nezmiňovala. Rákosky se vždycky bála, což naprosto chápu. :-) Kdo zažil, ví, proč je dobré mít před ní respekt. Za druhé proto, že ke splnění snu musíte mít partnera. Pokud máte štěstí a on už má zkušenosti, tím lépe a je to v podstatě ideální situace. Pokud ovšem partner zkušenosti nemá (jako já), nezbývá vám, než se obrnit trpělivostí a experimentovat. Ze všeho nejdříve by ovšem měl partner začít sám u sebe. Když sednete do auta, které jste nikdy předtím neřídili, nepojedete na hranici jeho možností, ale naopak si nejprve vyzkoušíte, kde zabírá spojka, jak reaguje řízení, jak ostré jsou brzdy… Teprve postupem času auto poznáte a dovolíte si víc a víc. Není třeba psát, že auto v rukou nezodpovědného ignoranta spolehlivě zabíjí. Rákoska naštěstí nezabíjí, ale dovede napáchat mnoho škody nejen na zdraví. Když jsem tedy vzal rákosku do ruky poprvé, první údery jsem nesměroval na zadek partnerky, ale nejdřív jsem jí vyzkoušel na vlastních stehnech. Tímto experimentem se dozvíte nejen to, jak moc to s ní bolí, ale také to, jak dlouho se budou hojit jelita, která jste si sami vyrobili. Zatímco požitek z výprasku vyprchá relativně brzy, stopy po něm nikoli. Pokud tedy váše partnerka má za 14 dní jít k lékaři, je dobré vědět, co si můžete s rákoskou dovolit, aniž by pak ona musela při prohlídce odpovídat na nepříjemné otázky. :-)
Co dovede rákoska, sice může člověk zjistit sám na sobě, ale to, jak na ní bude reagovat partnerka, nezjistí jinak než tím, že to vyzkouší přímo na ní. My jsme tuto fázi poněkud podcenili. Začínali jsme s 6 ranami a časem jsme se dostali až na 16. Bohužel jsme málo mluvili o prožitcích. S odstupem času si uvědomuju, že by bývalo lepší věnovat se víc vzájemné komunikaci. Pokud totiž partnerka nic neříká, nevíte, na čem jste. Závěr, že pokud nic nenamítá, je všechno v pořádku, nemusí být vždy správný. Já měl to štěstí, že byl, ale přesto, kdybych mohl vrátit čas a udělat něco jinak, určitě bych se víc vyptával na její pocity. A tak se stalo, že jsem se teprve s odstupem času dozvěděl, že když tehdy dostala těch 16, tak už plakala. Tenkrát jsem z toho udělal závěr, že to už bylo moc. Ovšem i tehdy to byla zase jen část pravdy. Před týdnem se k tomu zážitku zase vrátila a teprve tehdy řekla, že to chce zažít znovu. Myslím, že to jen dokazuje, jak nezbytná je vzájemná komunikace. Nemuselo to trvat skoro rok a půl, kdybychom si to dovedli říct dřív. Podstatné je, že jsme si to nakonec řekli a věci se vyvinuly k oboustranné spokojenosti.
